Administrátor 08.12.2015 06:58

Celý půlrok se těšíte, nebo děsíte toho dne, celý půlrok myslíte na to, že byste jim měli napsat, ale stejně to uděláte až týden před tím, než se tu zjeví, a když už promrzlí a zkřehlí čekáte na autobusovém nádraží a učíte se frázi „jaká byla cesta“ a nervózně zaječíte vždy, když se kolem vás i jen mihne autobus... pak najednou odjíždějí a vy si jen říkáte – se zděšením zjistíte, že německy – kam se poděl ten týden!

Když pak se slzami v očích prohlížíte společné fotky, vidíte, že jste ho vážně prožili, že jste vážně chodili po Praze a každý z vašich kamarádů, včetně vás,mluvil o jedné pražské památce a že jste skutečně byli nakupovat, že jste byli na laser game.Dokonce najdete i společnou fotku z TEPfaktoru a několik fotek z návštěvy Lidic a dokonce si vybavíte i posezení v čajovně a promítání filmu u kamaráda, které kvůli nim bylo v angličtině s anglickými titulky. Už téměř plačící si vzpomenete na závěrečný večer ve škole, kde se grilovalo a tančilo a vy jste, tehdy poprvé, rozuměli téměř všemu, co vám řekli. Jenže je pozdě...ano, vaši výměnní studenti ze Schwäbisch Gmünd odjeli.

Přesně toto jsme zažili my, tercie D, letos v říjnu a ano, i když nás někdy dokázali vytočit, téměř všichni jsme plakali, když odjížděli. A troufám si říci, že i oči naší milé paní profesorky Floriánové a naší drahé paní profesorky Otterové, které s námi ten týden přežily, nezůstaly suché. Celou naši skupinu pak zachvátil pocit osamění, a tak se část z nás sebrala, zašla do Billy a koupila si brambůrky, čokoládu a džus a šla zapít žal se slovy „My se vrátíme“ na rtech.

I když jsem ode všech, co toto zažili, slyšela, že také plamenně prohlašovali, že se budou navštěvovat, a ono nic, vážně věřím, že NÁM se to podaří.